Obrazy z Wijk aan Zee

Ze šachových vzpomínek na Holandsko si asi nelze nevzpomenout na údajně nejsilnější turnaj šachové historie tzv. AVRO z roku 1938 a jako čtenář Šach Infa jsem si vždy po přečtení článků pana Modra říkal, že někdy bych se do Wijku chtěl podívat…Toto předsevzetí jsem uskutečnil až letos a rád bych se s Vámi podělil o to, jak tento turnaj vlastně vypadá z amaterského pohledu.

(foto: Adam Galik)

Na konci října jsem si zarezervoval dvoulůžkový pokoj v hotelu Fletcher Hotel Restaurant nedaleko hrací místnosti a přibližně sto metrů od moře. Spolubydlícího jsem našel v účastníku loňského šachového vlaku a mohl jsem tedy rozdělit celkové náklady na pokoj, které činily 780 EUR na 10 dní. Po příjezdu nám paní recepční s tajemným úsměvem sdělila, že v hotelu bydlí dokonce i Magnus. Toho jsem však společně s panem Navarou ani jednou neviděl. Carlsenovo otec tam však bydlel a nejednou jsem šel s ním i jeho dcerou do hracího sálu. Hned první den jsme seděli v jedné pizzerii hned vedle Anishe Giriho, který večeřel společně se svoji manželkou Sopiko. V podstatě šachisté byli všude, kam se člověk jen podíval. Důležitost turnaje ve Wijku asi nejlépe ilustruje výrok Benta Larsena, který jednou řekl, že normální smrtelník musí před smrtí vidět Neapol, ale šachový velmistr musí prvně vyhrát Turnaj ve Wijku. Po přečtení tohoto článku uvidíte, že nemusíte být šachovým velmistrem, aby jste bez nadsázky nemohli vyhrát svůj Wijk.

Sopiko Guramishvili (foto: Adam Galik)

První hrací den jsem si přečetl, že je celkem 637 hráčů, z nichž je pouze dvanáct cizinců. Toto mě velmi překvapilo, ale v průběhu následujících dní jsem pochopil, proč tomu tak vlastně je. Kouzlo turnaje spočívá zejména v tom, že amaterští hráči hrají v jedné velke sportovní hale společně s nejlepšími. Většina hráčů je z Amsterdamu a okolí. Po skončení partie se hráč během 45 minut může dostat do slavné amsterdamské čtvrti Red Light District. Navštívil jsem dokonce šachový klub v této čtvrti a údajně všichni hráči tam rádi jezdí na venkovní zápasy. Je to opravdu zvláštní pocit hrát v jedné místnosti s Magnusem a spol. Na hrací místnosti je pozoruhodné to, že přímo v hale funguje kiosek, kde se prodává zejména holandské národní jídlo, tzv. hrachová polévka, ve které de facto stojí lžíce. V žádném případě není toto prodejní místo oddělené od hráčů a člověk si tak může dát hrachovou polévku a dívat se např. na Giriho. Celý hráčský prostor je místo mantinelů oddělen masivními barovými stolky, u kterých je možné si velmi pohodlně stoupnout a případně něco sníst. Velmi příjemnou skutečností byla česká vlaječka u rozhodcovského stolu. Oproti London Chess Classic všude vládne zcela jiná atmosféra a podle mě to je jeden z důvodů, proč všichni hráči tak rádi hrají ve Wijku. K tomu je nutné připočítat masivní divácký zájem, který je několikanásobně větší než v Londýně. Důležitou informací je to, že průměrný věk všech hráčů je min. takových 55 let a možná ještě více. Celkem jsem viděl asi tak 5 dětí a se svými 37 lety jsem si připadal skoro nepatřičně mladý.

Původně jsem se domníval, že pokud vyhraji v prvním kole, mohl bych mít štěstí a zahrát si s nějakým velmistrem, popř. nějakým silným hráčem. Všichni hráči však byli rozdělení do skupin po deseti hráčích a každý se utkal s každým. Přes počáteční mírné zklamání jsem však posléze ocenil přátelskou atmosféru, kdy samotná hra byla nadřazena bodovému zisku a vyjádřením této atmosféry bylo zejména to, že ceny byly pouze v podobě šachových knih.

(foto: Adam Galik)

Z důvodu malého počtu zahraničních hráčů (např. žádný hráč z Německa) fungoval komentátorský tým bohužel pouze v holandském jazyce. Zcela jistě zajímavým momentem bylo mj. setkání s přátelským Yasserem Seirawanem, s kterým jsme se shodli, že tah Vxf5 je již asi tahem roku a podle jeho názoru David Navara hrál jedny z nejzajímavějších šachů a pevně věří, že ho organizátoři příští rok zase pozvou. Zajímavou informací určitě je, že Seirawan se narodil v Damašku (Sýrie). V průběhu turnaje jsem se za akční cenu předplatného 50 EUR stal předplatitelem holandského šachového magazínu New in Chess a mohu potvrdit, že má velmi dobrou kvalitu (údajně nejlepší šachový časopis na světě). Pokud by někdo o tomto magazínu uvažoval, tak vřele doporučuji i za cenu standardního předplatného 80 EUR (vychází 8x ročně a cena za jedno číslo je 12 EUR).

(foto: Adam Galik)

V mojí skupině se stal vítězem desetiletý kluk z Ruska (v podstatě turnaj byl bez dětí) a musím sportovně ocenit jeho houževnatost, kdy po vice než šesti hodinách v naší partii studiově zachránil remízu. U desetiletého kluka by člověk rozhodně nečekal, že všechny partie v turnaji vyhraje v koncovce. Tady se dostávám k poznámce z úvodu, kdy jsem řekl, že každý může vyhrát svůj Wijk. I kategorie hráčů např. s ELO 1200 má svoje skupiny.

(foto: Adam Galik)

Po počátečních rozpacích z turnaje, kdy jsem si říkal, že např. Gibraltar Open by byl lepší, mě přesvědčila atmosféra turnaje, která se velmi těžko popisuje a je třeba jí prostě zažít! Např. poslední den turnaje byl přímý přenos partii přímo v nedalekém kostele a po dobu trvání turnaje se Wijk definitivně stává takovým šachovým Wimbledonem. Příští rok budu zase hrát, ale hrachovou polévku si celý rok určitě nedám.

Jaroslav Sysel